Zlobím se
Nezlobím
Ale jo!
Je to hloupost!
Není!
...Znáte to? takový ten vztek, co máte na nějakou osobu, klidně to může být i někdo z okruhu, jenž s radostí označujete jako "přátelé". Dokonce si za tu nenávist a zlost nadáváte. Přeci je to kvůli kravině! "ach bože, tak mi vzala žvejku!" "Ach bože, tak mi přebrala kluka!" "Ach bože, tak mi přejela psa na kole!" No a? Ale máte takovej nechutnej pocit, že ač kdyby jste se tím někomu svěřili za doprovodu všech detailů, tak se vám vysměje do očí, že jste blázen a měl by jste se jít léčit, protože fantasmagorizování je trestný čin třetího stupně... Avšak, pozor! Nejde to! NEJDE, NEJDE, NEJDE!
Nakonec se svěříte důvěryhodné osobě, ta s vámi sympatizuje a vy se cítíte o nějaký ten minichloupek cítíte lépe, že nejste zas takový blázen, který náhodou rozvázal svěrací kazajku a teď se volně potuluje ulici, škole nebo parkovišti u obchodního domu. No, ale já ais magor jsem (Volejte záchranku.). Vztekám se a vztekám, přetvařuju a přetvařuju a nekončí to. Kouknu a vidím, ne? Chvilková tendence narvat si do očí mixér a zapnout ho na plný obrátky tu je stále a ty neustálé tiky krotím loupáním mandarinek. (Chcete někdo?) Jednoduše chaos v mysli, který se, jak tak koukám, projevuje i na psaní a vůbec to envysvětluje, proč se radši svěřím sem, stránce, kterou denně přečtou maximálně dva lidé a neřeknu to přátelům, jenž se o mně starají jak o vlastní.
Snad si začnu psát internetovej deník. Pod nějakou boží přezdívkou, všem budu měnit jména a budu hodně sprostá. To je totiž teďka kůl a všichni to žerou, jou... Ne, to by asi nešlo. Ale stejně si sem občas vyleju srdce, jelikož u nás doma je nebezpečné si cokoliv psát do deníku. nejen kvůli psím zubům, které jsou neustále ve střehu, nýbrž i kvůli občasným vyzvídacím akcím mé matky. Ano, všude je to víceméně stejné...
Papír je nejlepší přítel člověka! svěříte se mu, on to přijme, neřekne vám, že jste pako a potom mu ani moc nevadí, když ho spálíte, aby se vaše tajemství nikdo edeozvěděl a necháte je odnést větrem (Já snad na strý kolena začnu básnit, tsech.)
Papír na rozdíl od lidí plní sliby (Které ani nedal, ale koho to zajímá!) . Člověk vám něco slíbí. například, že vám přenechá koláček a nakonec vám přijde milá zpráva, aby jste ho snědli co nejrychleji. Optáte se, jestli jako ten koláček už oždibovala, když vám tohle píše... A nakonec se dozvíte, že ano. Já osobně už na ten koláček chuť nemám. leda jí dát hájfájf židlí do obličeje, do zad a následně... *CENZURA*
A tím se dostáváme k jádru kolie: sliby by se měly plnit, nespa? Od čeho by jinak byly? Pro srandu králíkům, led atak. A ti u dědečka v kotcích se právě musí válet smíchy ve vlastních bobcích a utrhávat kovové okraje pítek nebo prolézat mřížemi, jak já naletěla. Ale říká se, že každá lekce je k něčemu dobrá. Tahle mě například naučila, že bych měla méně věřit lidem. no není to krása? (Není! ale pšt!)
Třebas se uklidním. stejně nevydržím být dlouho naštvaná, ač vyjímky často potvrzují pravidlo (Ne, nikdy jsem tuhle větu nepochopila.) . třebas mě to přejde a tohle je jen nějaký neurčitý exces v podobě částečně nesmyslného seskupení písmen do řádků, vět a následně jakýchsi slov. Možná ho později smažu a nechám tam jen nadpis, nad kterým se dá přemýšlet... nebo by se aspoň dalo.
Mně osobně v tomhle pomáhá psaní, horory a bodání do plyšových medvídků. Co vy? navrhuju zmrzlinovou párty na obalení nervů, ale jen pro zvané!
